Martina Urbanová: "Nebojte se plnit své sny..."

Milí čitatelia, v minulom úvodníku sa nám predstavila autorka detských kníh, Martina Urbanová. Dnes sa spolu s ňou pozrieme na to, ako vznikajú knižky. No nahliadneme aj na jej, nielen spisovateľské, začiatky.

Martina, v prvom rade by som sa ti chcela poďakovať za účasť na tejto besede. Nech uvedieme veci na správnu mieru, treba poznamenať, že v súčasnosti si aktívna na dvoch blogoch. Skúsila by si nám priblížiť, čo na nich zvedavý čitateľ môže nájsť?

 

Na mém „hlavním“ blogu, díky kterému jsem vlastně začala blogovat (www.pisuprodeti.cz) najdete spoustu pohádek ke čtení i k poslechu. Pohádky sama vymýšlím a od roku 2019 vkládám na blog každou neděli. Začínala jsem s pohádkami pouze ke čtení, ale na podnět čtenářů jsem je o rok později začala nahrávat také jako audio k poslechu. Zároveň se na blogu můžete seznámit s mými dvěma knihami pro děti a zjistit, že časem chystám další😊.

 

Můj druhý blog (www.svetpomnenkovymaocima.blogspot.com) jsem si založila teprve letos v lednu. Inspirovali jste mě k tomu vlastně vy všichni z klubu blogerů😊. Každý máte svoji osobitou stránku, kde sdílíte své radosti, starosti, nápady...a já se teď při mateřské dovoledné potřebuji taky občas „vypovídat“. Takže je to blog, kde je taková moje „všehochuť“ – to, co mi dělá radost, co mě zajímá....vlastně taková moje osobní „studna“😊.

 

Zmienila si sa, že píšeš knihy pre deti. Môžeš nám o nich povedať aj niečo bližšie?

(obálka)

Moje první knížka se jmenuje „Dubínek a Modřínek aneb malá dobrodružství lesních skřítků“, a jak už název napovídá, je o dvou lesních skřítích, kteří se narodí a společně potkávají nové kamarády a prožívají různá dobrodružství.

 

(obálka)

Název druhé knihy je „Kouzelný pokoj“. V ní dívka Markéta zjistí, že je její pokoj kouzelný, protože kdysi dávno žil v jejím domě kouzelník. Díky tomu se může dostat do krajin, které si namalovala na stěnu. Tam prožívá různá dobrodružství. Bohužel však zjistí, že kouzelný pokoj může být také nebezpečný, a tak se musí rozhodnout, zda cestu do svého kouzelného světa nechá otevřenou, nebo ji navždy uzavře.

Na obě knihy mám zatím pozitivní ohlasy. A musím říct, že kdykoli někdo napíše pár milých slov, je to pro mě tou největší odměnou, protože vydávat knihy a vymýšlet pohádky jsem začala, abych přinesla dětem radost – a to se mi zatím daří😊.

 

Pokud byste si chtěli přečíst nebo poslechnout ukázku, vše mám na blogu www.pisuprodeti.cz.

 

To mi pripomína, že aj v júni budeš mať výstavu svojich obrazov s autorským čítaním Kouzelného pokoje. Ako by si opísala svoju cestu, od nápadu na knihu, až po spomínané autorské čítanie?

 

Když to vezmu krátce: Vymyslet příběh – sepsat ho – najít vydavatele – doladit, co je potřeba - a šup s ní na pult prodejny😊. Jak jednoduché, že? Jenomže on je to docela běh na dlouhou trať.

Pro mě osobně je úplně nejjednodušší a časově nejméně náročné napsat příběh. Moc ráda se pak ponořím do vytváření ilustrací k němu (ať už po napsání nebo v průběhu), a pak to začne. 

(pozvánka)

U mé první knihy trvalo celý rok (a to už jsem měla hlavní příběh napsaný a ladila jsem obrázky) než se „vyklubala“ na svět. Měla jsem veliké štěstí, že jsem našla rodinné nakladatelství KLIK a Noskovi, kteří mi vyšli neskutečně vstříc. Poradili, nechali mi volnou ruku v tom, jak bude kniha vypadat a já si akorát navíc zaplatila korektorku. Samozřejmě mezi tím jsem rozbíhala akci na platformě Hithit, abych na svůj projekt nasbírala dostatek financí. Báječných lidiček, kteří si moji knihu předobjednali bylo dost, a tak jsem se mohla pustit do práce za asistence p. Noska z nakladatelství.

 

U druhé knihy už to bylo jednodušší a už jsem přece jen věděla víc, takže tam mi trvalo 14 dní napsat příběh (bylo to o prázdninách – děti u babičky a já měla dost času pro sebe a svoje tvoření), pak dalšího půl roku než jsme ji vydali.

 

Znamená to, že máš aj nejaké rady pre budúcich spisovateľov?

Určitě. Nejdůležitější je věřit si, a pokud je to váš sen, tak do toho jít na 100 %. Za sebe můžu říct, že držet vlastní knížku v ruce je báječný pocit a ještě lepší je, když máte pozitivní ohlasy od čtenářů – to pak člověk ví, že to nedělá jen pro sebe a má to smysl.

 

A pak najít dobrého vydavatele. Já osobně už bych jinde než u nakl. Klika nevydávala – výborná spolupráce, jemné vedení, volná ruka pro mě jako autora a osobní přístup.

 

A co se týká financí? V dnešní době je super, že člověk nemusí mít celou částku u sebe, ale může se zkusit spolehnout na budoucí čtenáře a příznivce, kteří k vydání knihy finančně pomohou.

 

Mohli by sme si zaspomínať na tvoje spisovateľské začiatky? 

(ilustrácia)

Co se týká knížek: Dubínka a Modřínka jsem chtěla vydat už cca před 12 lety, kdy jsem příběhy napsala pro svého prvorozeného syna. Jenomže tehdy nebyly takové možnosti jako dnes, a tak buď nakladatelství neodpovídaly nebo odpověď byla NE. Tehdy jsem to vzdala...nebo vlastně spíš nechala uležet.

 

Brzy poté jsem objevila elektronický časopis pro maminky s názvem Uzlíček, kde mohly maminky zasílat své pohádky. Ty pak v časopise otiskli a dokonce namluvili k poslechu. Tenktrát pro mě byl velký úspěch, že mi pohádky v jednotlivých číslech vydali a dostala jsem za ně i svůj první honorář. Na cestě pak byly i další příběhy, ale časopis neměl dlouhého trvání, a tak už na ně nedošlo. S tím zase na nějakou dobu mé spisovatelské chvilky utichly. Ono vlastně nebylo ani kdy psát – začali jsme stavět, a pak přišlo na svět druhé dítko...

 

... ale v roce 2018 jsem se do psaní zase s chutí pustila, a to mě drží dodnes😊.

 

A co se týká publikování na blog? Začala jsem s tím hlavně kvůli mým čtenářům – abych s nimi neztratila kontakt. Proto před vydáním mé první knihy vznikl také blog www.pisuprodeti.cz, kde jsou dostupné pohádky a pohádkové příběhy pro všechny malé i velké. A moc mě těší, že zájem o pohádky je a líbí se.

 

 

A chystáš niečo aj v budúcnosti?

Určitě bych ráda pokračovala ve vydávání a nahrávání svých nedělních pohádek (každou neděli nová pohádka na blogu).

Na další knihy mám taky hodně nápadů, ale teď zas tak trošku chybí čas...i když Liška Eliška snad spatří světlo světa během roku 2024 – příběh postupně vzniká a už mám i pár ilustrací, tak uvidím, jestli se mi to podaří. Času je teď zase méně. Náš nejmladší syn (7 měsíců) už tolik nespinká, takže se teď cítím trošku v presu – ale vždy si alespoň chvilku najdu – píšu totiž pro radost😊.

 

(Líška Eliška)

Tak to je super, že píšeš pre radosť. Kvôli čomu si sa vlastne rozhodla písať práve detskú literatúru? Súvisí to s tvojím vzťahom k deťom, alebo s povolaním?

Souvisí to hlavně s mými dětmi.-).

 

Jak jsem už psala, Dubínka a Modřínka jsem napsala pro syna. On čtení miloval (stejně jako my všichni v rodině), knížky doma docházely a já si často pro odpolední chvilky vymýšlela krátké pohádky. A aby nezůstalo jen u pohádek ke spinkání, rozhodla jsem se tehdy napsat své první pohádkové příběhy.

 

Později jsem vymýšlela pohádky pro dcerku a nakonec mám i jeden příběh (časem také plánuji knihu) o medvědici Sáře, která provázela moje školní děti během roku ve třídě.

 

A když mi po několika letech pochválily moje pohádky neteře, tak jsem si řekla, že by bylo hezké udělat radost více dětem. Proto jsem se rozhodla začít své příběhy vydávat – ať už knižně nebo jen tak ke čtení a poslechu na blogu.

 

No tak držím palce aby sa ti darilo aj v budúcnosti. Teraz ešte trochu odbočím, aby sme ťa spoznali aj z osobnej stránky. Na úvod, čo ťa priviedlo k povolaniu učiteľky?

Učitelkou jsem chtěla být už od své 3. třídy😊. Co si ale pamatuji, děti na mě vždy dobře reagovaly. Taky jsem měla praxi, když se mi v 10 letech narodil bráška a později k nám jezdili i bratranci, pro které jsem vymýšlela různé hry.

 

Ze začátku to ale vypadalo, že skončím spíš jako paní účetní. Pedagogická škola tehdy byla daleko a já bych musela na internát. To rodiče nechtěli a kromě toho babička s tatínkem pracovali v kanceláři, takže jsem jako střední školu absolvovala obchodní akademii. Bavilo mě to, ale i tak jsem svůj sen – stát se učitelkou – neopustila. Když jsem dělala přijímačky na vysokou školu, dostala jsem se jak na ekonomku, tak na pajdák. Dodnes děkuji rodičům, že výběr nechali na mě a já tak mohla začít studovat na to své vysněné povolání. A myslím, že odstupem času i oni vidí (a často i slyší), že to byl dobrý krok😊.

 

(veľkonočná príprava)

Dôležité je, že si nakoniec našla to svoje. Každopádne pred materskou si viedla aj detský folklórny súbor. Nehovoriac o rodine, i voľnočasových aktivitách. Ako si nad tým všetkým udržiavaš prehľad? Prípadne čo ti pomáha vhodne si rozložiť svoj čas?

 

Já práci s dětmi miluju a musím říct, že i když je vedení souboru Hustopečský rarášek náročné, vždy se těším, když začneme nové pásmo, já hledám písničky, básničky, do toho vymýšlím celé vystoupení. S dětmi pak zpíváme, tancujeme....a mě tohle hodně „nabíjí“, stejně jako psaní.

Jde jen o to, si rozvrhnout, co je právě potřeba, a jak jsem na tom já. Určitě všichni znáte, že někdy jde práce/psaní/vymýšlení...hezky od ruky a jindy to drhne. A když to jde, je potřeba chytit se tvořivé vlny a nechat se unášet. Samozřejmě velký dík v tomto patří mé rodině (hlavně manželovi a starším dětem), že mě podporují, když mám tvořivou, snaží se, abych měla čas a vzhledem k tomu, že moje děti rády zpívají, tancují a čtou, tak je to o dost jednodušší, protože vymýšlím i pro ně (dcera je moje předčtenářka a obě děti jsou ve folklorním souboru). Teď nám soubor sice na chvíli utichl, ale jestli se podaří, na jaře začneme zase tancovat.

 

A když je toho moc, tak chytnu do ruky lístek, napíšu si, co musím zvládnou a vybírám si podle důležitosti, co nepočká, a co je potřeba udělat dřív (tak to vlastně mám i s prací doma – takový check list, kde si odškrtávám, jak mi to jde).

 

Poslední dobou se mi ale na lístku věci hromadí, protože přestávám stíhat...ale na druhou stranu si moc užívám našeho třetího dítka a vím, že holt to ostatní musí chvíli počkat, takže se snažím zachovat klid😊.

 

Často učitalia alebo aj umelci, pochádzajú z podobného rodinného kruhu. Spomínala si síce úradnícke prostredie, no bol niekto kto ťa inšpiroval k tvojej ceste?

V rodině učitele ani umělce nemáme (tedy vlastně tchán je učitel – mistr na dřevárně a zároveň řezbář...ale toho jsem poznala až mnohem později, takže mě neměl jak ovlivnit). Byla to spíš moje cesta, mé vnitřní nastavení a jsem moc ráda, že jsem se našla, protože kromě prima rodinky, mě mé záliby dělají šťastnou...a o to přece jde.

 

To je pravda. Je niečo ďalšie, čo by si na záver chcela odkázať našim čitateľom? Prípadne svojím spolu-členom v klube?

 

Nebojte se plnit své sny a každý den zkuste najít (třeba jen malý) důvod k radosti. To, jak nás tyhle chvilky rozzřáří totiž stojí za to. A usměvavým nám to sluší rozhodně víc😊.

Skvelé tipy. Čo si o tom myslíte vy, milí čitatelia?