Kriza: "a články, ty už pak rostou samy.."

Milí čitatelia. 

Peknú nedeľu vám prajem. Dnes sa porozprávame s dlhoročnou blogerkou, ktorá sa nám už trochu predstavila v poslednej upútavke.

Privítajte medzi nami blogerku Krizu z vysutách záhrad.

Kriza, vitaj medzi nami. V prvom rade sa chcem poďakovať za tvoju účasť v tejto besede.
 
Prezradíš nám, ako to celé začalo? Čo ťa priviedlo k blogovaniu o výletoch, balkónovej záhrade a pod. Myslíš, že by si ešte niekedy oživila aj svoj starý blog?
Prípadne sa vrátila k svojim veršom? 😊
 
Jak se dostala Kriza na internet, to je otázka. Musíme zabrousit do dávných časů, do dob skříkavého vytáčeného internetu a od rodičů povolené hodinky denně ke studijním účelům. Potom přišly doby lepší, začaly se rozšiřovat sociální sítě, fóra a taky blogování. Co pamatuju, blog měla spousta mých kamarádů, tak jsem si taky jeden pořídila, protože schovávat výlevy básnického střeva do šuplíku tak trochu postrádá smysl. Pomohlo to taky překonat těžkou pubertu – tedy, ne že by to se mnou zas až tak třískalo, ale byla těžká pro mě. Někdo se cpe z nepohody sladkým, já rýmuju. Tím se dostávám ke druhé otázce – jelikož jsem momentálně relativně v klidu, žádné větší veršovačky neočekávám, sem tam utrousím něco u TlusTjocha.
 
Za návrat na internet může opět moje nápady přetékající hlava, ostatně už přes půl roku píšu obden článek a pořád ten proud neustává. Jak víme, matky na rodičáku často trpí osaměním, no já jsem nejen na rodičáku, ale ještě jsem se přestěhovala do cizího města. Nemusíte smutnit, jsem introvert a nemusím s nikým promluvit celé měsíce a budu v klidu. Naopak, často hledám, kam se schovat před horou štěbetajících dětí.
 
To ma privádza k otázke, aké je to blogovať popri svojom každodennom živote?

Výborná otázka – jedním slovem: rychlé. Někdy mám na článek jen pár minut a to včetně připojení foťáku a stažení fotek, zbytek už musí být připravený v hlavě. Potom článek ještě chvilku leží nachystaný, vyspím se na to, dvakrát třikrát na něj kouknu, něco přidám, poopravím a je hotovo.

 

(zo záhradky)

Je skvelé, keď si to vieš takto ošéfovať, kedže pôsobíš ako niekto s celkom nabitým programom. Prezradíš nám akým spôsobom zvykneš relaxovať v kolobehu povinností? Je to čisto tvoja záhradka alebo máš aj ďalšie hobby? Čítanie, filmy, vyšívanie...? Ak  áno, ako si sa k tomu dostala?

Já musím říct, že vlastně povinnosti snad ani nemám, protože chodím do práce abych si odpočinula a doma, tam to jde, jak si to naplánuju, pochopitelně, nějaké to jídlo se musí ulovit, ale to je vlastně taky můj koníček. Letos přes zimu se přidalo vyšívání, ani nevím jak a konečně jsem se po letech dokopala něco přečíst, hlavně o historii Plzně, což souvisí vlastně s těmi výlety...které jsem se nakonec rozhodla i vyšít, čímž se to uzavírá. Já mám vždycky koníčků milion a postupně je střídám.

(ukážka vyšitého obrázku)

A čo bloggerská komunita? Poznáš sa alebo si sa už aj stretla s niekým z blogosféry?

Ano, ještě na blog.cz jsme kdysi byly někde s jistou Júlií, což dopadlo dosti divoce, matně vzpomínám na trpaslíky a jednorožce (ne, nic jsme nepožily). Jestli budete mít cestu do Plzně, klidně se ozvěte, já vás provedu.

Azda zvedavá otázka, no je aj niečo ďalšie čo ti dalo blogovanie okrem záhadne znejúcich zážitkov s trpaslíkmi a jednorožcami? 😊

Bohužel musím říct, že neoplýváme zrovna silnou imunitou a děti školkového věku si neustále předávají nějakou rýmu, takže zimní půlrok trávíme spíše zavření doma. Díky blogu se mi daří udržet si příčetnost a nepropadat panice.

 

(časť balkónovej záhradky)

To rozhodne. Je dôležité zachovať si akýsi optimizmus. No odkiaľ teda (pre zavretosť) čerpáš inšpiráciu na svoje články? Napríklad aj tie pestovateľské-balkónovo záhradné? Stále si žila v meste?

Ano, jsem dítě z bytu a pořád žiju v bytě, ale moje babička s dědou měli rozsáhlý sad, chovali slepice, králíky a snad i prase. Za komunistů o většinu přišli, takže už jsem to nezažila, ale zbyla zahrádka dost velká na to, aby se tam na stará kolena ve dvou ještě dost nadřeli. Pěstovali zeleninu, z několika jabloní byly hromady jablek, babička zavařovala džemy, sirupy, kompoty, okurky, domácí kečup i zelné saláty. A já jako věčně nemocné dítě z města jsem často jezdila na návštěvu. Asi jsem nějaké geny podědila. A články, ty už pak rostou samy, jak někde něco vyraší, udělám fotku a přidám nějaké to moudro, které nabudu metodou pokus-omyl, nebo vyšťourám z hlubin internetu.

 

Takže v podstate si asi vždy mala takýto silný vzťah k prírode. Či?

 

To je asi odjakživa moje, ven a do přírody. Časem se to prohlubuje s tím, jak člověk načte úžasné informace v encyklopediích, výbornou výuku jsme měli na gymnáziu a dnes, když je téměř neomezený přístup k informacím…
 
A čo tvoja rodinka? Vedieš aj ich k tejto záľube?
 
Ano, nakazila jsem tím všechny, nejstarší potomek je celkem zběhlý v botanice, hlavně proto, že naše zahrádka je taková „jedová chýše“, tak je moje druhé oči, aby ti menší něco nepozřeli. Další zase zcela zjevně podědil sběračské schopnosti a zálibu v drahém kamení.
 
Nuž, to zrejme nikoho ani neprekvapuje. 😊 No ako som sa tak pozerala na tvoj blog, celkom radi chodíte aj na rôzne výlety.
Plánuješ svoje výlety vopred do detailu alebo si nechávaš priestor aj na improvizáciu?
 
Jelikož se na dnešní dobu poněkud neobvykle pohybuju offline a to i na výletech, je třeba je mít celkem detailně naplánované a také nachystané, zvláště pokud jdu s dětmi. To ale neznamená, že když náhodou najdeme přírodní koupák, že tam nevlezeme. Máme za sebou několik výletů, které byly téměř „o život“. Balím tak, aby výlet mohl být jak polodenní, tak variantu „zkysli jsme v lese“.
Snažím se mít formu, abych v případě potřeby byla např. schopná donést všechny děti do nejbližší vesnice – což už mimochodem párkrát bylo potřeba, teď už jsou všechny kusy chodící a taky dohromady váží to, co já, tak snad se bez toho obejdeme. Zkušenost je taková, že dobrodružství číhá kdekoliv, i za humny.

(Hálkova ul., Plzeň)

A robíš si aj zoznam miest, ktoré by si rada navštívila?

Seznam nemám, výlet většinou plánuji náhle, s turistickou mapou a internetem. Vybírám místa, kam jsme schopní se dostat po vlastní ose (neřídím), plusem je potom, když se na místě koná doprovodný program.
Nepředstavujte si však cestu do kavárny, spíše matku ve válečných barvách, jak se snaží nacpat dvě kola a kočár do dálkového autobusu… A tady asi musím našemu kočáru poděkovat, protože tohle všechno umožnil, viděla jsem jiné matky, které cestu musely vzdát, protože nezvládnou vysokopodlažní vozidlo, nebo kočárek během tří vteřin složit. Nesčetněkrát jsme využili i to, že se do něj celkem pohodlně vešly dvě děti najednou.
 
Tak to klobúk dole. Každopádne sa chcem ešte raz poďakovať za tvoju účasť. Verím, že nájsť si čas popri deťoch a mnohých iných aktivitách, o ktoré nemáš núdzu, nebolo až tak ľahké.
Avšak mám ešte takú, asi už tradíciu na záver. Je niečo čo by si chcela odkázať svojim spolublogerom?
 
Ano, mám na ně velkou otázku: Budete se mnou cvičit? Nejsem sice žádný odborník, ale za celý život zdravotního tělocviku jsem nasbírala sbírku cviků, které zvládne opravdu každý. A tím myslím i třeba paní Ježurku, u které si můžeme počíst, jak vypadá život na starší kolena. A já myslím, že i takový život se dá zlepšit malou trochou pohybu. Chcete v klubu cvičící rubriku?

No teda! To znie ako zaujímavý projekt pre klub. Čo na to poviete, milí čitatelia?