Lu Wild: “...dokud je vůle, je tu i naděje.”

Ahoj, ahoj. Srdečne vás vítam pri našej novembrovej besiedke s Lu Wild, ktorá nám pred mesiacom dovolila nazrieť do svojho pestrého života. Práve o ňom sa dnes detailnejšie porozprávame.

Lu, predom sa ti chcem poďakovať za účasť v dnešnej besede, a ochotu čo to na seba “prásknout”. Aj napriek svojej vyťaženosti. Spomínala si, že si teraz v práci, áno? Ako si sa vlastne dostala k tomuto poslaniu?

(IG: peslluc)

Ano, teď jsem v práci. Pracuji jako fyzioterapeutka na pooperačním lůžkovém oddělení.

Jsem člověk, co potřebuje cítit ve své práci smysl, nemohla bych dělat něco, co by mi přišlo zbytečné. (Nechci teď nikoho shazovat, jde spíš o můj pocit.) 

Vždycky jsem si pohrávala s myšlenkou studovat medicínu, abych právě byla prospěšná a pomáhala lidem. To už je k fyzioterapii kousek. 

Finální motivací ale byla moje máma, která náhle zkolabovala, když jsem byla ve třeťáku na gymplu. Nejdřív se vůbec nic nevědělo, nakonec se lékaři shodli na diagnóze: paraparéza končetin. Laicky: ochrnutí. Samozřejmě jsem jí chtěla pomoci, jak budu moct, proto padla volba na studium fyzioterapie.

“...dokud je vůle, je tu i naděje.”

Veľmi ma mrzí, čo sa jej stalo. Ani si neviem predstaviť, aké to musí alebo aspoň spočiatku muselo byť ťažké pre vás. Bola to teda motivácia pomáhať, ktorá ťa v tej chvíli poháňala vpred alebo si čerpala resp. čerpáš silu aj z niečoho iného?

Nebylo to lehké. Pro mě byl hlavní pocit spíš: ,,Přece to nevzdáme!" Ono vzdát se je hrozně jednoduché a pohodlné řešení. Člověk by ale měl bojovat, dokud má o co - o život, o lásku, o spokojenost a především o sebe. Jakmile pokrčí rameny a sklopí hlavu, je konec. To se mi bohužel nesčetněkrát potvrdilo. Samozřejmě to není jednoduché, ale dokud je vůle, je tu i naděje.
Když už jsem se silami nemohla, zachránil mě sport nebo jakákoli fyzická aktivita. U toho jsem dokázala vypnout a soustředit se jen na danou činnost. Především squash byl výborný, tam jsem si mohla na míčku pěkně vybít zlost.
Léčba pohybem se mě vlastně drží doteď. Když je mi zle, nebo mám pocit, že něco nezvládám, vyrazím alespoň na procházku a krásně si vyčistím hlavu.

Takže jazda na koni, o ktorej si sa zmieňovala, dala v tomto prípade považovať aj za akúsi animoterapiou? Alebo je to čisto záľuba? 

Ježdění je absolutní psychoterapie! Protože sedíte na živé bytosti, musíte se na ní taky soustředit, nelze mít hlavu myšlenkami úplně jinde.
Je to ale úžasný pocit! Při jízdě cítím neskutečnou svobodu s větrem ve vlasech, uvolnění, úžas nad krajinou kolem mě, kterou najednou vnímám úplně jinak. Také se ve mně mísí hrdost s pocitem, že dokážu úplně všechno.
Největší odměna pak je, když vás kůň na příští návštěvě vítá, žďuchá do vás a pamatuje si, ve které kapse schováváte pamlsky. To se ve mně okamžitě rozproudí pocit štěstí a pusa mi jde do úsměvu. Dokonce i teď, jen jak o tom píšu, se usmívám na klávesnici.

(IG: peslluc)

A máš aj "svojho" koníka, s ktorým pravidelne jazdíš?

Ano, jezdím pravidelně na starší kobylce jménem Sanny. S tou jsme si hned sedly a napojily se na sebe. Vím už, jaká je, co od ní očekávat a že mě a moje pobídky vnímá. O to je pak vyjížďka krásnější!
Kobylku si tedy půjčuji, vlastního koně nemám, abych to uvedla na pravou míru. :)

To znie krásne. Aj keď osobne mám pred tými bytosťami seriózny rešpekt. :-) Vždy si mala toľko veľa záujmov, alebo raz došiel zlom a odvtedy to tak máš?

Už odmalička mě rodiče vedli k různorodým aktivitám. Začínala jsem v první třídě baletem, moderní gymnastikou, zpíváním ve sbor, skautem a hrou na flétnu. To už mi zůstalo a pak se to zvrtlo do mých současných zájmů. :)

A to cestovanie? Aj to sa tak potom časom pritrafilo? :-)

Vlastně ano. Vyrostla jsem na knížce o Robinsonovi, tam mne začalo lákat dobrodružné prozkoumávání neznámých krajů. Tak si dětský sen jako skoro velká plním. 
Lákají mě destinace, kam jen tak někdo nezavítá, třeba Kazachstán, Mongolsko nebo Argentina. Mým velkým cestovatelským snem je Island.
Moje první velká cesta byla s kamarádkou na vysoké škole, vyrazily jsme na tři týdny do Norska. Spaly jsme pod stanem nebo u místních, stopovaly, přešly čtyři národní parky.

Páni, to znie tak dobrodružne aj nebezpečne zároveň. Mala si niekedy obavy? O seba alebo o svojich spoločníkov?
V článku Srdce i nohy na toulkách si sa zmienila o akýchsi zásadách resp. pravidlách, ktorých sa držíš. Robilo by ti problém podeliť sa s nami o ne?

Zrovna v Norsku jsem měla strach, když jsme si stoply autobus na ledovec. Ten jel původně vyzvednout do letního Ski centra lyžaře, ale nahoru jel prázdný. Tak nás řidič vzal. Ale nahoru do skoro 2000 mnm se jelo po uzounké silničce šílenými serpentinami, ještě po sněhu. Vedle silnice žádná svodidla, nic. To jsem se poprvé fakt bála jízdy, už jsem nás viděla dole.
Ale ty to samozřejmě myslíš trošku jinak. Naštěstí ne, nikdy jsem nenarazila na zlé lidi. Přijde mi, že jakmile zahlédnou krosnu na zádech (a asi ucítí ten odér, který vydáváme po pár dnech bez sprchy), tak se chovají úplně jinak. Vstřícně, ochotně. A to i tady v ČR, nejen v zahraničí.

(IG: peslluc - Obersee, Königssee)

Moje zásady jsou jednoduché. 

1) Stopuji vždy ve dvojici, nikdy ne za tmy.
2)Dám na svůj instinkt, když se mi cokoli nezdá, radši prostě nenastoupím, i kdyby mi mělo uletět letadlo.
3) Když jdu do hor, koukám na počasí, za špatného nevyrážím a dám vždy někomu vědět, kam mám namířeno - i když jdu zrovna sama.
4)Telefon mám vždy plně nabitý nebo mám s sebou náhradní powerbanku. Peněženku mám vždy přímo u sebe, nepouštím si ji od těla.

Tyhle jsou nejdůležitější. Pak se řídím selským rozumem a pochopitelně zvolím vhodné oblečení a obuv podle okolních podmínek. Důležité je nic nepodceňovat a mít zdravý respekt k místu, kam jdu.

To sú super tipy "na prežitie". :-) No a tá príhoda z Nórska. Celkom divoká. Bol tento, nazvime, životný štýl aj zdrojom tvojej blogerskej prezývky? Alebo ti s ňou niekto pomohol? Prípadne sa k nej viaže nejaká divoká príhoda?

Nikdo nepomáhal, na to jsem přišla sama! Prostě jsem si sedla, když jsem dostala opět chuť na založení blogu, chvilku zírala na prázdnou stránku, lokla si červeného a tohle vzniklo.
Chtěla jsem, aby jak přezdívka, tak adresa blogu vystihovala mě. Tu moji určitou divokost a touhu po nespoutanosti a dálkách. Ale i mojí "normální" část, řekněme. Tu obyčejnou holku, která má svoje chyby, nepíše lépe než ostatní, ale zkouší to, protože jí to dělá radost.
Adresa zase poukazuje na jakýsi druh cesty, ať už vyloženě cestování, osobní rozvoj nebo život jako takový. Chci si uchovat uvnitř sebe část nadšeného dítěte, protože až o ní přijdu, nebude už o čem psát a celá cesta skončí.

Myslím, že si sa tou prezývkou dokonale vystihla. Takže ty si už aj pred tým mala blog? Alebo ako to je vlastne. Len či som to pochopila správne. :-)

Děkuji :) Ano, jsem stará blogerka. Kdysi jsem začínala na blogu o Avril Lavigne, pak jsem se propracovala až k autorskému blogu. To jsem ještě psala povídky
A vůbec všelicos. Pak asi přišla krize a měla jsem pocit, že už to nejsem já. Přeci jen jsem se změnila. Tak jsem si dala pauzu.
Ano, chápeš to správně 😊

Ach, sladké časy fanúšikovských blogov. :-) A zostala si verná Avril alebo sa tvoj hudobný vkus zmenil? A čo tak ostatné druhy umenia? Knižné, výtvarné či filmové. Akékoľvek. Máš svojich favoritov?

Tak, tak, bývávalo. :) Avril zůstala v mých oblíbených, ačkoli už ji neposlouchám tak často. Většinou si vybírám hudbu podle nálady, někdy podle konkrétního textu, proto u mě najdete mix všeho možného. Country, taneční hudba, popík, rock, ... Cokoli!
Výtvarnému umění, se přiznám, nerozumím. Takže galerie nebudou vhodná místa na sraz. Knížky, to už je jiná! Čtu všechno a hodně, skoro tak hodně jako piju kávu (a to už je něco). 
Mám ráda fantasy, ale nepohrdnu thrillerem nebo detektivkou, ocením i dobrý román nebo klasiku. Moji favorité jsou Terry Pratchett, Colin Falconer, Dick Francis, Emil Zola, R.R. Martin, Emily Bronteová, M. Zusak a další.
Teď zrovna mi knihy došly, vše mám přečtené a knihovny jsou zavřené. Tak kdyby se mě někomu zželelo, knihy vítám! :D

(blog)

Počuli ste! Sem s knihami! Alebo s kávou. Každopádne tvoje vyjadrenie o výtvarnom umení ma teraz zarazilo. Usudzujúc z tvojich bullet journal článkov som totiž mala pocit, že máš k nemu bližší vzťah. :-)

 
Á, ten můj diář! Ten jsem začala dělat, abych si odpočinula od náročné školy a také, abych ten svůj životní chaos trochu srovnala a nedělala veškeré úkoly na poslední chvíli. To se sice moc nezměnilo, ale BUJO už mi zůstal. 
V něm jsou jen kresbičky, které se občas i podaří, ale všechno je založené na principu pokus-omyl. Žádnými výtvarnými vlohami neoplývám, to zase ne. :)

Hmh, výlety, BUJO, klasické romány, zvieratká, záhradkárčenie a opätovné pripravovanie ľudí na návrat do bežného života po ich operácii. A k tomu všetkému "nahaté kočky". Nehovoriac o veciach, ktoré som ani nestihla spomenúť. Máš to celkom pestré. Mimochodom, tu máme aj otázku od Nikky, ktorú zaujíma rasa mačacieho dua. :-)

Ano, naše kočky jsou vrcholem mojí divnosti a chaosu. Děkuji za otázku, Nikky, naháči jsou plemene Sphynx. Nemají tedy papíry, starší kocourek je albín, takže nesplňoval podmínky pro standart a mladší kočička je zas celá černá. Máme takové black and white duo. :)

Podpora pri štúdiu je dôležitá.

Tak to je podarené. Taký Jing a Jang. Mačička a kocúrik. Čierne a biele. Počula som, že sú to veľmi bystré mačky. (Niežeby som iné rasy podceňovala, o to nejde. )

No, kočky jsou fajn, normální mazlíček, že. Na to, že jsou nahaté, dost lidí reaguje minimálně zdvihnutím obočí hóódně vysoko, oklepáním nebo rovnou hláškou: fuuuj! :D Takže jsem si zvykla rovnou oznamovat, že vím, že jsou nahaté a že je to trochu zvláštní :D
Ale jsou milionoví, oba dva. Navíc jsou terénní, jezdíme totiž každý víkend na chalupu, naši tam jsou nastěhovaní celé léto a kočky berou s sebou. Celé dny lítají po zahradě a lese, loví rejsky, myši, dokonce i krtka. Ty kočky teda, naši ne :D
A fakt jsou chytré a hodně si pamatují, hlavně lidi, jak se k nim chovají a tak. Když jsme se ségrou brali našim kocourka jako dárek, tak jsme s ním museli přespat v Praze na našem studentském bytě a druhý den jsme teprve pokračovaly do rodného města. Kocourek u mě usnul, stočil se mi na klín a bylo. No a pamatuje si to, a ačkoli už doma nejsem tak často, kdykoli přespávám doma, tak v noci přijde a spí prostě se mnou. :)

Starší z dvojice.

Fuh, ešte že tie mačky. Síce netvrdím, že by druhá alternatíva bola menej zaujímavá. :-D No v týchto končinách je to podľa všetkého stále atypická rasa. Ale ako tak čítam, sú vcelku akčné. Tak ako ich majiteľka. :-) Vzhľadom na tú akčnosť, je niečo čo by si prihliadajúc na svoje skúsenosti, odkázala nám ostatným? 

Hmm, měla bych dvě takové zprávy.. Žijte tak, abyste nelitovali, ať už toho, co jste udělali nebo hůř toho, co jste neudělali.
A druhou vztáhnu zas ke svému povolání: Poslouchejte svoje tělo! Máte jen jedno, tak se mu věnujte a vnímejte, co se vám snaží sdělit. Zdraví je totiž opravdu jen jedno!
Děkuji za příjemné popovídání. :)

Aj ja ti ešte raz ďakujem za účasť. :-)

Tak vážení, dnes sme sa mali možnosť "stretnúť" a porozprávať s Lu Wild. V prípade vášho záujmu to však nabudúce môžete byť aj vy. ;-)