úterý 20. října 2020

Ann Taylor: "Ostatní za tebe žít nebudou."

(Profil na liter.cz)
Zdravím vás pri našej dnešnej besede s Ann Taylor.
Verím, že sa vám bude článok čítať aspoň tak dobre, ako sa mne zostavoval. 

Na úvod sa ťa opýtam. Ako vnímaš svoje pôsobenie v blogosvete? 

Jako hraní si na kousíčku pískoviště, kam na jednu stranu nechodí moc okouněčů, takže se nedozvím, jestli nejde můj hrad šejdrem, nebo se nestanu virálem, ale na druhou tam ani kakabusové nevodí jezevčíky položit kabel.
Přičemž mi nevadí být nevýznamný blogger. Blogování je pro mě oddechový koníček, nečekám žádnou odměnu, vliv a tím pádem k němu nemám ani závazky. Jakmile by se to změnilo, brzy bych se do něj musela nutit. A taky by přibylo jezevčíků.

Druhý pohled je, co působení, byť jen spadáním pod definici blogger, přineslo mně spíš než blogosvětu, a na to je odpověď jednoznačná.
Na první pohled tělesný zvuk. Na druhý jsem se naučila napsat text, základy práce s některými programy (patlání ve photofiltru a videoeditorech) a nepropadla jsem na střední z Písemné a elektronické komunikace, protože i blog dopomohl naučit se povinnému psaní všemi deseti.

Je príjemné čítať, keď sa bloger vyjadrí  o blogovaní ako o niečom, čo robí pretože ho to napĺňa. No aj tak mi nedá, aby som sa neopýtala. Je niečo čo by si v kontexte s blogom zmenila?
Bylo by fajn zvládnou CSS pro lepší personalizaci, jenže to už je práce.
Ano, bez práce nejsou koláče, když nemám koláče, nemám, co prodávat na trhu, když nemám, co prodávat na trhu, nepotkám staroslivou matku shánějící bio produkty, a když nepotkám starostlivou matku shánějící bio produkty, nedostanu od ní kontakt na syna ajťáka, jenž jí kempí ve sklepě, aby mi s tím CSS pomohl.
Ale já jsem prostě na práci líná.
Jinak jak říkám, vyhovuje mi to tu. Možná bych taky ráda zkrátila interval příchodu inspirace. Akorát inspirace je mrcha a mrchy si poroučet nedaj.

Takže v podstate veríš v existenciu inšpirácie a jeho nedostatku, teda autorský blok? V kontraste iných, čo zaryto tvrdia, že autorský blok neexistuje? (O čom si každý vieme svoje, no čo si o tom myslíš ty?)
Samozřejmě, že v to věřím. Pro mě autorský blok je, že mě vůbec nenapadá co psát, že se k tomu nemůžu donutit, nebo nemůžu sestavit nic hodného zveřejnění.
Určitá psychická bariéra bránící pracovat s uspokojením.
Nemyslím bezdůvodný stav, vždycky za to něco může - stres, zaneprázdněnost jinde, žádná inspirace, prokrastinace, ztráta smyslu, všechno ústící v neschopnost soustředit se na tvorbu. A právě tohle pak blokuje blog, zejména, když při tom čučím na úplně prázdnej blok. Takže jednoznačně blok.

Čo si myslí okolie o tvojej tvorbe? 
Nic. Komu jsem o blogu někdy řekla, neměl nakonec zájem se podívat, a jen jedna nebo dvě kamarádky ho sem tam sledovaly.
Doma už vůbec, tam se čtou leda noviny. Takže nikdo z mého "reálného" okolí mou tvorbu nesleduje.
S výjimkou výtvarné - když mi to leží na stole nebo visí na zdi, sem tam si všimnou. A líbí se jim, táta chce furt ze všeho dělat samolepky na auto.
Na druhou stranu, alespoň se nemusím držet zpátky. Co známé oči nevidí, to můžu napsat.

(Čo videli Annine oči počas návštevy Paríža, môžete vidieť napríklad aj TU)

Pod tento "pohľad okolia" sa podpíšem aj ja. 
Teraz ale trochu odbočím od témy (a bez vedľajších úmyslov...ehem...ehem) sa opýtam. S akými očakávaniami si sa prihlásila do Klubu blogerů?
Že bude někde odkaz na můj blog a já budu mít pořád zásobu blogů ke čtení (což dělám, jen důkaz komentářem často neposkytnu), když jsme přišli nejen o titulku, ale spoustu blogů a kontaktů na blog.cz.
A možná se někdy odhodlám víc zapojit. Tak je to u mě vždycky - ke všemu se strašně dlouho odhodlávám, ale když nakonec "skočím", většinou se do toho docela ponořím.
Ono není divu, občas na skok dojde, až když loď troubí v dáli, nebo když se intimně sblíží z ledovcem. To se člověk ponoření nevyhne.

No už aj samotnou účasťou v tejto besiedke si sa začala ponárať do klubového diania. Akurát dúfam, že sa vyhneme tomu ľadovcu. (Na plávanie je zima a aj plavky som si zabudla.) 
Z tvojho blogu, ako aj odpovedí na mňa pôsobíš ako niekto, kto prekypuje fantáziou. Čo tak vlastná tvorba.
Vieme, že aj literárne tvoríš. Alebo si tvorila. Vzťahuje sa to výlučne na blog alebo ide aj o súťaže? Chcela by si niekedy vydať, ja neviem, napríklad vlastnú knihu?

Soutěže leda kdysi blogové "pošlete mi výtvor, já ho ohodnotím a vítěz získá hřejivý pocit, že je vítěz". Takže jen pro blog a mě. 
Psát jsem začala s velkou vervou kolem šestnácti (když nepočítám pohádky z raného dětství, jedna třeba o hračkách, kde letadélko bylo hrozně smutné, že nemohlo chodit se "svým klukem" do bazénu, protože by zrezlo), takže počáteční rozhoření je dávno pryč a dodávky uhlí mívaj zpoždění.
Vždycky mám několikatýdenní záchvat, rozepíšu dlouhou fanfikci nebo originální příběh, vymyslím plno detailů a pak to ustane, jak nejsem schopná přehoupnout se přes "prostředek". Mám sešit plný nápadů k velké části mých aktuálních rozepsaných děl.
Nebo třeba sem tam popustím grafomana a na stránce nebo dvou popíšu bezkontextovou scénu. Jenže poskládat to do novely a dobudovat vatou je dřina.
Z toho důvodu nepomýšlím na vlastní knihu. Prostě na to nemám diciplínu, jakmile přijde blok, těžko už se chytám. Musela bych ji napsat na jeden zátah.


Hmh, to sa mi dosť ťažko verí. :-) Nejakú disciplínu mať predsa musíš. Ak si vyštudovala právo. 
Na svojom blogu (tayloroviny) poskytuješ aj akúsi poradňu. Na aký druh práva sa vlastne špecializuješ? Aký máš vzťah k tej práci? Napĺňa ťa ešte? 
Nechci to nazvat poradnou, nikdo by neměl spoléhat jen na tyhle informace jako na hotovou radu - spíš přiblížení základů vybrané problematiky. Konkrétní radu můžu dát taky, ale ta se u advokátů platí ;)
Naše kancelář má generální praxi, takže teoreticky dělám všechna odvětví práva, jen trestní moc ne. Nejčastěji občanské a obchodní. 
Zatím u mě na tuhle práci nemá vliv čas, dělám ji teprve něco přes čtyři roky od školy, takže problémy jako přepracování nebo vyhoření rozhodně nehrozí.
Maximálně to, co všude - nějaká problematika je zajímavější, jiná nudně formální, přičmež každý dělá radši to zajímavější, ale víc má toho nudně formálního.
A samozřejmě každý vyhraný soud, uzavřená dohoda nebo podepsaná smlouva, kterou sepíšu, prostě úspěšně ukončená věc, může naplňovat.
K tomu je to práce s lidmi, takže člověk potká širokou škálu různých charakterů, někdy na ně nestačí zírat. Jen se díky Heře zatím neobjevila žádná pořádná Karen.

Hlavně mě ale tahle práce dostala z rostoucí sociální úzkosti.
Pořád jsem introvert, jsem ráda mimo lidi, ale dřív mě smrtelně děsilo telefonovat, obcházet instituce, jednat s lidmi a vyřizovat věci "naživo". V praxi jsem to musela překonat a teď, ve srovnání s dobou ještě před pěti lety, vystupuju jako někdo úplně jiný.
Což je myslím i čistě osobní naplnění.

Inak to aj mne napadlo. Ako niekto kto si hovorí, že má sociálnu fóbiu, vlastne pracuje s ľuďmi. Bolo to ťažké prekonať? Prípadne stále prekonávať?
To ano. Na začátku jsem občas i hledala výmluvy, proč by měl telefonovat někdo jiný, a když nebylo zbytí, napsala jsem si předem celý úvod. Jako u prvních soudů.
Ty můj žaludek nesl asi jako zkoušky a ne, na ně jsem nechodila s nadšením.
Aspoň jednat s klienty šlo, pokud nepřišel nějaký, co mohl z fleku nahradit všechny ústavní soudce. Nebo si to myslel.
Jak jsem si ale začala zvykat na každodenní kontakt, nervozita opadávala. Musela, zatímco někteří koncipienti jsou v kancelářích sotva asistentky, já většinou dělala všechno sama. Takže jsem tohle překonávala kombinací důkladné přípravy a bytím hozena do vody.


Znie to akoby si svoje obavy prekonala dobrovoľne povinne. Čo je v konečnom dôsledku asi jedno, hlavne, že sa to deje. Myslím, že viacerím z nás tento príbeh poskytne nádej, že nie je všetko stratené. :-) 
Kto ťa sleduje vidí aj to, že si táto profesia získala čestné miesto aj na tvojom blogu. Kde sa vzal ten nápad, písať právne (pred tým literárne) články na blog? Kde na ne berieš inšpiráciu? Ide o veci, ktoré sa ťa ľudia bežne pýtajú? Robíš si prieskum? Alebo ako to vlastne funguje zo zákulisia?
Literární jako o češtině? K té byl velkou inspirací blog.cz, kde hodně dominovaly bloqísky vypalující oči nadpozemskou grafikou i gramatikou.
Nejdřív jsme na to hromandě nadávali, pak jsem se rozhodla radši upozorňovat na časté chyby, později jsem si i dělala internetový průzkum nejčastějších omylů a brala jsem to jako opakování i pro sebe.
Na základce byla čeština můj nejoblíbenější předmět a přišlo mi líto, jak se v ní tolik lidí nevyzná. Plus podle toplistu to lidi docela hledali.

Články s právnickou tematikou nejdřív navazovaly.
Na začátku jsem psala o některých zaměňovaných pojmech, jako žaloba x obžaloba, nájem x podnájem.
Potom jsem párkrát vyslechla otázky na věci, co lidem do hlavy nasadily americké seriály a soudkyně Barbara, a napadlo mě odpovědi sepsat.
A nakonec jsem si opět začala poznamenávat, jak si mnozí svérázně vykládají právo. Jen je výběr trochu omezený. Musí to být téma shrnutelné do krátkého článku pro laiky místo rozvleklé přednášky a vždy i něco běžného, co lidi snadno potkají.
Však kolik bloggerů bude chtít podávat žalobu na neplatnost rozhodnutí valné hromady? 9? 

Pravda. Čo sa ostatných koníčkov týka. Je nejaký žáner (knižný, filmový,hudobný, umelecký etc.), ktorý preferuješ?
V hudbě ne, tu poslouchám málo, v mobilu mám několik let starý, výjimečně obnovovaný playlist, směsku trochu staršího popu a rocku. 
U knížek a filmů preferuju horor, thriller, mezi autory u mě vede Clive Barker, Stephen King. I fantasy, ale ne v takové míře, jen některé vybrané série (Píseň ledu a ohně, Harry Potter, Malazká kniha padlých...).
V začátcích blogu jsem i žrala CSI, ale to skončilo a víceméně mě pustilo.
Docela žeru i komiksové záležitosti, Marvel Cinematic Unvierse, The Boys, trošičku DC, jen spíš v naprosto rozložených podobách pro velmi promýšlené, pouze nikdy ne úplně sepsané fanfikce, od blogu je držím dál.
Jakmile totiž chci na něčem nespoutaně ujíždět, nesmím v tom začít kriticky vrtat a nejlépe nechat si to pro sebe i před čtenáři. Nechtějte, abych někdy spustila o katastrofě, jakou se stala víc než druhá půlka Hry o trůny, to bych vám vymluvila díru do hlavy.

Hmh, pindanie na GoT? Myslím, že by som si to prečítala. Najmä o raketovom vývoji postáv v poslednej sérii a o obávanom zloduchovi, ktorý keď prišiel, tak ho za chvíľu vybavili. :-D

No, ale žarty bokom. Ešte ma na záver zaujala rubrika Lapač snů. Musím uznať, že iba zapísaných snov máš určite viac, než si ja pamätám. Za celý život.
Ako to vlastne funguje? Ide o výsledok dlhodobého trénovania lucídneho snívania alebo ti to ide samo od seba? Ako na také sny podľa teba? 
Tahle rubrika vznikla vlastně o dost později, než z jaké doby pochází první popsané sny.
Některé jsem občas použila do tématu týdne na blog.cz, ale bez úmyslu založit snový deník.
Až  jednou na koleji, asi ve třeťáku, jsem se probudila a rychle si zapsala šílený sen s postavami z CSI: Miami.
Napadlo mě přitom udělat to s každým snem a mít super materiál na blog. Protože po několika obdobích příšerných nočních můr od nějakých osmi let jsem si musela zvyknout, že sny, ať už sebedrastičtější, jsou jenom zajímavé příběhy mého mozku, beru je třeba jako film, jinak bych se asi tehdy zbláznila.
Tak jsem je tak začala odvypravovat, včetně některých starších vypálených do mé hlavy. Upalování Jana Ámose Komenského nepřestanu vytahovat do smrti. Rubrika tak byla na světě, jen je bohužel zcela závislá na tom, jestli si sen zapmatuju. A paměť je taky mrcha.

Co se týče lucidních snů, některé mám pololucidní. Dosáhnout plně lucidního snění se mi nikdy nepodařilo a celkem brzy jsem pokusy vzdala.
Někdy se mi jen povede samo od sebe sen trochu ovládat. Neuvědomím si, že spím, rozhodně ne plně, ale můžu si říct "tuhle část přeskočíme" a stane se.
Nebo si vzpomínám na "bylo by blbý, aby nás ti mimozemšťani porazili, tak teď přiletí jiní a budou s nima bojovat" a stalo se. Nebo jsem stála před překážkou, kterou jsem fyzicky neuměla zdolat, to když USA vyhlásily válku a my zdrhali do Kanady, tak jsem si řekla, že teď už budu na druhý straně, ať se přest to trapně nešrkábu, a byla jsem tam.
Od toho pak někdy není daleko k "tohle už mě nebaví, mělo by to skončit" a probuzení. Takže jak na ně, nevím, výjimečně se mi povede alespoň navodit "téma" snu.
Pokud na ně intenzivně myslím i už napůl ve spánku. Ale když už se do toho stavu někdo dostane, měl by si ho užít. Stojí to za to.

Hmh, sny. (Už si pripadám ako nový seriálový Witcher, s tým jeho "Hmh.") Čo ty a tvoje sny? Darí sa ti ich napĺňať?
Ptáš se na Zaklínače a já zrovna sepsala sen se Zaklínačem,sen se Zaklínačem, kvůli kterému mě bolí koleno. Bych ho nakopla, kdyby to nebolelo. Chová se jak amatér a já to mám pak odnášet?

Ale co se týče denních snů o realitě... Kdysi jsem si sepsala pár cílů, jen postupně nějak přestaly platit.
O zbroják jsem ztratila zájem. Pokud nenapíšu knihu, taky mi to vadit nebude. Řidičák mám, jenže řízení mě nikdy nezačalo bavit, takže je mi k ničemu.
Akorát titulu z práv jsem dosáhla.
Krátkodobým, nedůležitým snem je věnovat se víc malbě, což celkem dělám. A mezi větší sny se tak dá zařadit snad vlastní kancelář a vlastní byt nebo dům, což je ve hvězdách.
Na obojí jsou potřeba prachy a... to jsme zpátky u koláčů. S tím, že na tyhle se ještě dost blbě shání mouka.


Tak to ti budem držať palce. Nech je tých koláčov uspokojivé množstvo. Je ešte niečo čo by si odkázala svojim spolu blogerom? K snívaniu, napĺňaniu  snov (alebo k čomukoľvek inému)?
Ač to tak nevypadá, jak zním poněkud podezřele spokojeně neambiciózně, je důležité nebát se snít ani sny naplňovat.
Byť je to daleko, zdánlivě nedosažitelné, nebo jen fantazie pro zábavu.
Vykašlete se na to, co "by se mělo", protože "to tak je" a nenechte si tím sny a nápady vyrazit z hlavy.
Buďte tím, kdo doopravdy jste, myslete si, co si doopravdy myslíte, nechte hlavu lítat, kde se vám líbí (dokud tím neubližujete). Vám podle vás, ne podle ostatních.
Neomlouvejte se, že jste vylezli z jiné formy, než ten vedle. Neexistují dvě stejné.
Chceš používat make-up a prej že není pro kluky? Do toho!
Chceš sbírat plyšáky a prej že dospělí si nehrajou? Sbírej!
Chceš být pečovatelem, ale hlásí tě na inženýra? Bij se za zdrávku!
Chceš jezdit růžovým trabantem a prej jsi magor? Sežeň si růžovýho trabanta, a pěkně křiklavýho!
Ostatní za tebe žít nebudou. Myslím, že je na to nejvyšší čas.

Aj v mene spolublogerov sa chcem poďakovať za cennú radu a ešte za seba by som sa ti chcela poďakovať za kúzelný rozhovor. Prajem všetko dobré. Nech sa ti darí a nech ťa autorský blok obchádza míľovými krokmi.

5 komentářů:

  1. Taky koukám, že někdo má zdravý rozum a v dnešní době, kdy každý žije podle toho, co mu kdo na fejsbůku, instáči a všech čertech radí, kdo má vlastní myšlení a názor a nechodí na rady tam, kde se mu jich prostě dobře míněných ani nedostane. Máme trochu podobné heslo...já říkám Žijte si svůj život. ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No já kromě blogu a redditu sociální sítě nemám, takže tam nemůžu chodit na rady :D

      Smazat
    2. No není to vůbec na škodu. Já jsem sice na fb, ale rozhodně nikdy nekladu na svoje tvoření otázky tipu Jak se líbí? Nebo Co mám dělat? Protože to jsou ty nejstupidnější otázky, na které chodí také ty nejstupidnější odpovědi....Vlastně nekladu žádné otázky. Někdy absolutně nechápu v čem všem, a to i v těch nejosobnějších věcech v kterých má snad každý soudný člověk jasno, chtějí lidi radit od ostatních...a jestli pak na ty rady dají, tak to potěš...

      Smazat
  2. Menežer si vystačí s koláčovámi grafy.
    Já mám rád valašské frgále.
    Lépe mít růžový trabant než růžové brýle.

    OdpovědětSmazat