Znovu vás, milí čitatelia, vítam pri klubovom Zoznamováku. Dnes sa mi dostalo možnosti obšírne vyspovedať pre vás snílka Vendy W.
Musím sa priznať, že kým som si nespravila domácu úlohu, tak som si myslela, že Dandík je meno tvojho dvojnohého miláčika.
Neskôr keď som do vševediaceho google napísala dandík plemeno, odkaz na tvoj starý blog, mi ukázalo na druhom mieste prvej strany. To už je čo povedať.
Keďže článkami o ňom, “o živote s daným plemenom” a vašich skúsenostiach so súťažami v podstate aj začala tvoja tvorba na starom blogu, tak ešte pri danej téme trocha pobudnem. Prečo práve tento druh teriéra? Čím ti toto klbko odvahy a hravosti, tak učarovalo?
Proč DDT (pozn. Dandie Dinmont Teriér), tedy dandík. Musím se trochu vrátit v čase, já totiž miluju jezevčíky, a ještě v Praze na sídlišti jsme jednoho adoptovali, no ono spíš on si adoptoval nás. Prostě ho někdo na tom sídlišti vyhodil z auta a odjel.
Od té doby se datuje moje soužití se psy. Když jsme se z Prahy odstěhovali na ves, začala se naše psí sbírka. Za těch třicet let naší rodinou prošli tři dlouhosrstí jezevčíci, dva labradoři a nakonec tedy dandíci. Ty jsem znala jen z atlasu, a jelikož jsou s jezevčíky vlastně pokrevně spříznění (drsňáčci se při vzniku plemena podíleli právě na hrubé srsti) moc se mi zalíbili.
A jak jsem k němu přišla já? Inu díky znovu nalezené lásce z mládí. Po 25 letech jsme se před 15 lety znovu setkali a já zjistila, že se zabývá chovem dvou druhů, které mne naprosto nadchly. Slepiček hedvábniček a dandíků. A tak když se mu narodila štěnda, jedno skončilo u nás.
A tak se mi po všech nepapírových psech dostal domů jeden s PP a s podmínkou že ho nechám uchovnit. K tomu bylo potřeba absolvovat pár výstav.
No musím přiznat, že z těch pár výstav se stalo pět výstavních sezón a zisk pěti šampionátů. CZJ šampion, CZ šampion, Grand šampion, ČMKU šampion a mezinárodní šampion. Kdyby Bobeš neonemocněl, získali bychom i poslední český šampionát Veterán šampion.
Ono není těžké těmhle okáčům podlehnout. Jsou to neskutečně přátelská stvoření i k lidem které vidí poprvé, jsou to i přes svůj plyšový vzhled sportovci milující pohyb a dlouhé procházky (však pocházejí ze skotské Vysočiny) ale jsou to i gaučáci kteří svůj gaučík, postel, křeslo či jiné místo na spaní plně užívají. Jen se musí nechávat pokud to majitel neumí sám upravovat v salonu trimováním.
A víš jak vzniklo jméno rasy? Podle románu sira Waltera Scotta Guy Mannering, kde vystupuje postava farmáře Dandie Dinmotta který má dva teriéry Starou hořčici a Starého pepře, což vystihuje jejich dvojí zbarvení. Pepřové (Bobeš a Myšpulín) a hořčicové. Takže to je jediné plemeno které má literární jméno a jediné které má svůj osobní tartan. Při příležitosti 200. výročí vzniku plemene(datuje se od vydání knihy) obdrželi od hlavy klanu vévody Buccleuch osobní tartan který patřil Walteru Scottovi (ten který mám jako pozadí blogu)
Páni. Tak s týmto sa hocikto len tak nemôže pochváliť. Každopádne s Bobešom už na tie výstavy nechodíte. A čo Myšpulín? Pokračuje v šlapajách svojho kamaráta?
S Myšpulínem (jeho rodokmenové jméno je Grand Master z Roxburku sun a Bobeš je Borek Prokopské jezírko) zatím na výstavy nechodíme, na rozdíl od Bobeše, kde jsem majitelka, u Myšpulína je to trochu jinak, tam jsem spolumajitelka a tak rozhodování o výstavách je plně v gesci chovatelky, ta rozhodne kdy a na jakou výstavu by měl jít, a ona je také hradí (dřív jako plnoprávná majitelka jsem si je hradila sama)
Netušila som, že je to tak komplikované. Ako u vás vyzerala príprava na takú výstavu?
Přípravy na výstavu nejsou nijak náročné. Den předem večer vykoupat, no tedy spíš jak já říkám umejt podvozek, oni se drsnosrstí nesmí koupat celí, protože srst se tím zjemní, což je proti standartům, takže jen tu hedvábnou na hlavě, a závěsy na bocích, vyfénovat, narovnat, trochu natužit, a to je vše.
Hlavní úpravy, tedy řádné načesání hlavy, tlapek a boků se provádí těsně před vstupem do výstavního kruhu. Když jsme začínali, byly povolené různé laky, barvy apod. ale během těch pěti let to postupně FCI (pozn. Medzinárodná kynologická federácia) zakázala, takže dnes jsou už většinou psi vystavovaní ve své přírodní podobě, jen tedy učesaní.
Hlavní úpravy, tedy řádné načesání hlavy, tlapek a boků se provádí těsně před vstupem do výstavního kruhu. Když jsme začínali, byly povolené různé laky, barvy apod. ale během těch pěti let to postupně FCI (pozn. Medzinárodná kynologická federácia) zakázala, takže dnes jsou už většinou psi vystavovaní ve své přírodní podobě, jen tedy učesaní.
To sa mi ako laikovi, ktorý do toho nevidí, celkom pozdáva. Teda mysliac na to, čoho sú ľudia niekedy schopní. Tipujem, že ste kvôli tomu dosť cestovali. Máš aj nejaké obľúbené miesto, na ktoré sa rada vraciaš?
Na výstavy jsme jezdili většinou po Čechách, nejvíc to byla Praha a Brno, tam se konají tzv. DUO Cacib výstav, tedy dvoudenní kde se dá získat dvojité ocenění (nebudu se tady rozepisovat jaká, pro většinu lidí by to byla španělská vesnice) ale jezdili jsme i do Českých Budějovic, Klatov, do Mladé Boleslavi, byly jsme v Nitře, v polském Opoli nebo rakouském Welsu.
Já, oproti jiným chovatelům jezdila tak desetkrát do roka, někdy méně. Ti kdo mají CHS jezdí většinou každý týden a po celé Evropě aby nasbírali co nejvíc zahraničních šampionátů. Tím se totiž zvedá prestiž chovných psů a fen a tím pádem i cena štěňat.
Oblíbená místa jsem měla tři. Klatovy, a pak dvě menší výstavy jedna bývala u Dobříše a druhá tady nedaleko od nás v Lanškrouně. Obě byly skvělé pro začátky výstavních kariér štěňat a mladých psů a obě bohužel skončily.
Na tu v Rybníkách u Dobříše mám ještě další výbornou vzpomínku, poprvé a naposledy tam Bobeš vyhrál celou svou FCI skupinu. Pak už se jen může vyhrát celá výstava, a tam už to vyhrálo jiné plemeno.
Výstavy u nás začínají v lednu a končí v listopadu, takže vlastně je to celoroční záležitost, některé výstavy jsou v halách úplně, některé jsou napůl venku napůl v halách a jiné jsou celé venkovní, tam je ale velká neznámá počasí. Nicméně chovatelé, kteří se tomu věnují naplno mají vždy sebou různé stany a přístřešky, takže jim nepřízeň počasí nevadí. Já jak jsem říkala to tak nehrotila a tak jsme to nějak vždycky přežili.
Já, oproti jiným chovatelům jezdila tak desetkrát do roka, někdy méně. Ti kdo mají CHS jezdí většinou každý týden a po celé Evropě aby nasbírali co nejvíc zahraničních šampionátů. Tím se totiž zvedá prestiž chovných psů a fen a tím pádem i cena štěňat.
Oblíbená místa jsem měla tři. Klatovy, a pak dvě menší výstavy jedna bývala u Dobříše a druhá tady nedaleko od nás v Lanškrouně. Obě byly skvělé pro začátky výstavních kariér štěňat a mladých psů a obě bohužel skončily.
Na tu v Rybníkách u Dobříše mám ještě další výbornou vzpomínku, poprvé a naposledy tam Bobeš vyhrál celou svou FCI skupinu. Pak už se jen může vyhrát celá výstava, a tam už to vyhrálo jiné plemeno.
Výstavy u nás začínají v lednu a končí v listopadu, takže vlastně je to celoroční záležitost, některé výstavy jsou v halách úplně, některé jsou napůl venku napůl v halách a jiné jsou celé venkovní, tam je ale velká neznámá počasí. Nicméně chovatelé, kteří se tomu věnují naplno mají vždy sebou různé stany a přístřešky, takže jim nepřízeň počasí nevadí. Já jak jsem říkala to tak nehrotila a tak jsme to nějak vždycky přežili.
Popri tom sa venuješ aj ručnej tvorbe. Zarábaš si tým aj na živobytie alebo je to skôr koníček a vedľajší príjem?
Ručním tvořením se nedá uživit. Mnoho lidí nechápe co všechno se promítá do ceny, materiál, čas, nápady… a že to není za hubičku. Tudíž se to promítá i v celkové ceně.
Navíc velkým nepřítelem jsou často velmi nevkusné ale velmi levné výrobky z Asie. Ale občas se najdou tací, kteří dávají přednost ručním pracem a ti jsou pak schopní zaplatit danou cenu bez protestů.
Dokonce se mi stalo, že pro jednu zákaznici které jsem dělala zakázku v ceně 200 € se to zdálo málo a ještě mi 50 € poslala. Ale takoví jsou opravdu minimálně.
Dneska už tvořím jen pro vnučku, anebo když máme sraz s dandíkáři tak nějaké maličkosti pro účastníky.
Navíc velkým nepřítelem jsou často velmi nevkusné ale velmi levné výrobky z Asie. Ale občas se najdou tací, kteří dávají přednost ručním pracem a ti jsou pak schopní zaplatit danou cenu bez protestů.
Dokonce se mi stalo, že pro jednu zákaznici které jsem dělala zakázku v ceně 200 € se to zdálo málo a ještě mi 50 € poslala. Ale takoví jsou opravdu minimálně.
Dneska už tvořím jen pro vnučku, anebo když máme sraz s dandíkáři tak nějaké maličkosti pro účastníky.
Priznávam, doteraz som sa veľmi nezamýšľala čo to všetko obnáša. Materiály, energie, úsilie i čas. Tipujem že x ďalších vecí, ktoré by mi ani nenapadli. Na základe portfólia Creative ribbons by som povedala, že si snílek a podnikateľka. Nie je náročné tieto dve aspekty vyvážiť?
Jelikož jsem snílek, nemůžu být podnikatelka. To se totiž vylučuje. Tím že jsem snílek, věřím v logiku, spravedlnost a slušnost. A pak, já mám strašně nízké sebevědomí, a říkám si, že o to co dělám nebude mít nikdo zájem. Jenže to jsou věci, které v podnikání neexistují. Navíc jsem srab, neumím skočit po hlavě do něčeho o čem si nejsem stoprocentně jistá že vyjde. Proto se trápím v zaměstnání které mi nic neříká, které je absolutně na hony vzdálené jakékoli kreativitě. Navíc jinak se člověk rozhoduje ve dvaceti, jinak v šedesáti.
Takže si dušou hlavne snílek. V tomto ohľade ma zaujala tvoja literárna tvorba. Vieš si predstaviť, že by si vydala knihu? Takú zbierku poézie napríklad?
Vydat knihu poezie. No to je krásný sen, ale vlastně tam je stejný problém s tím sebevědomím. A je vlastně i u focení. Spousty lidí mi na blog píše proč neudělám výstavu, že ty moje fotky si o to přímo říkají. Jenže já si říkám, že je spousty lepších, kteří to umějí mnohem lépe.
No a hlavně v tom hraje roli i finanční aspekt. Prostě nemám peníze na pronájem, na tisk fotek a vše co je spojené s výstavou. A ani vlastně nevím, jaká by byla kvalita, nikdy jsem si nenechávala udělat fotku ve výstavní velikosti.
Všechno taky souvisí s tím kde žiješ. Jestli ve velkém městě, kde jsou lidé zvyklí chodit na výstavy, nebo na maloměstě či vesnici, kde je kultura takovou Popelkou, je jen pro pár lidí.
No a hlavně v tom hraje roli i finanční aspekt. Prostě nemám peníze na pronájem, na tisk fotek a vše co je spojené s výstavou. A ani vlastně nevím, jaká by byla kvalita, nikdy jsem si nenechávala udělat fotku ve výstavní velikosti.
Všechno taky souvisí s tím kde žiješ. Jestli ve velkém městě, kde jsou lidé zvyklí chodit na výstavy, nebo na maloměstě či vesnici, kde je kultura takovou Popelkou, je jen pro pár lidí.
Iste. V menších obciach sa takéto záležitosti realizujú ťažšie. K tomu foteniu. Pochválila by si sa nám, kde si študovala tento druh umenia?
Focení jsem nestudovala, ale říkala jsem si, že v příštím životě určitě do toho půjdu. Moje focení je intuitivní, občas si vzpomenu na některé pravidlo, někdy ho použiju, ale většinou prostě koukám a fotím. Někdy z toho vyjde něco z čím jsem i výjímečně spokojená i já :-D
To znie hodne sebakriticky. :-) A to s čím si spokojná, tipujem skončí aj na blogu. Ako sa vlastne vyvíjala tvoja blogová tvorbá? Je niečo, čo by si zmenila?
Můj blog začínal vlastně jako náhrada za klasické webovky. Měl sloužit jako propagace plemene, našich úspěchů a všeho kolem chovu. Jenže postupně se začalo nabalovat víc věcí, začalo mne víc bavit psát na téma týdne, víc fotit i jiné věci, začala jsem i s poezií, občas nějakou povídkou.
Pak přišly ale dost velké problémy jak v soukromém životě tak profesním, což je vidět v temnějších básních a blog se stal mou terapií, která mi zachraňovala zdravý rozum. V tom co jsem psala jsem ze sebe dostávala to, co mne tížilo, vyrovnávala jsem se tím se situací, s problémy, s bolestmi, s marností svého bytí. Nechávala jsem si pochvalami hladit svoje ego a byla vděčná za zájem jiných, když už to nedělal nikdo z blízkých.
Postupně jsem to všechno začala nahrazovat focením. Takže dnes už vlastně píšu minimálně, jak říkám moje literární múza si vzala dlouhodobě dovolenou, za to se víc vyjadřuji obrázky.
Myslím že bych nic neměnila, tak jak dneska blog vypadá mi vyhovuje. Ale jak říká James Bond : „ Nikdy neříkej nikdy ! “. Tedy doufám, že už se nebudu muset stěhovat někam jinam, ale je možné že koncepce se zas trochu obmnění…
Aj sa zapájaš do súťaží svojou literárnou/fotografickou tvorbou?
No, soutěží zas tak moc nebylo, kterých jsem se účastnila, ale spíš jsem se dost účastnila různých blogových challenge. Ať už to byla 365ka, čili každý den jedna fotka. Nebo Moje malé i velké radosti, Zelená výměna, skvělá byla challenge u Lucerny kde zadávala různé úkoly, když jsem byla adminem ve Fotografia klubu tak tam jsem i nějaké sama vymýšlela nebo absolvovala.
Ako vlastne vyzerá taký tvoj deň? Rodinka, práca, umelecká tvorba a trénovanie na výstavu? Čo tým chcem povedať je, či sa striktne riadiš nejakým režimom alebo máš svoj zaručený spôsob, ako všetko stihnúť?
Můj den…hmmm… Takže rodina. Vzhledem k tomu, že už jsme doma jen s mužem, děti už mají své vlastní životy, starost o rodinu se hodně zcvrkla. Jelikož moje práce je jen na tři hodiny, tak mám vlastně valnou část dne volno. Takže klasika. Úklid domu, praní, vaření, zahrada, zvěř.
Ono krom dvou dandíků ještě máme dva mainské kocoury, nějaké rybičky a papouška. Bývalo toho i víc, koček bylo pět, někdy se sešli psi i tři, papoušků taky bylo víc a jeden čas to bylo i klasické hospodaření. Čili slepice, králíci, kachny, prasátko….
Nejvíc času asi zabírá zahradničení, což je můj další velký kůň, a starat se o zahradu která má skoro 1000 m2 nějaký čas zabere. Takže se snažím zmenšovat plochu na sekání trávy a zakládat záhony pro keře a květiny. A občas to samé i na chatě, která už jako jediná po smrti mojí maminky mne tak nějak spojuje s rodnou Prahou. A alespoň jednou týdně se jedu podívat do sousední Litomyšle k dceři za vnučkou, nebo obě přijedou sem. Nějaký čas dám na blogování, na focení a přípravě fotek na blog…
Ono krom dvou dandíků ještě máme dva mainské kocoury, nějaké rybičky a papouška. Bývalo toho i víc, koček bylo pět, někdy se sešli psi i tři, papoušků taky bylo víc a jeden čas to bylo i klasické hospodaření. Čili slepice, králíci, kachny, prasátko….
Nejvíc času asi zabírá zahradničení, což je můj další velký kůň, a starat se o zahradu která má skoro 1000 m2 nějaký čas zabere. Takže se snažím zmenšovat plochu na sekání trávy a zakládat záhony pro keře a květiny. A občas to samé i na chatě, která už jako jediná po smrti mojí maminky mne tak nějak spojuje s rodnou Prahou. A alespoň jednou týdně se jedu podívat do sousední Litomyšle k dceři za vnučkou, nebo obě přijedou sem. Nějaký čas dám na blogování, na focení a přípravě fotek na blog…
Spomínala si, že ťa baví hudba od klasickej barokovej, až po swing a rock. Používaš ju aj ako kulisu k svojej tvorbe alebo skôr preferuješ ticho? Mohla by si nám odporučiť nejakých svojich obľúbených autorov?
Oblíbení autoři… no to je těžké. Ale jsou to v klasice hlavně barokní mistři. Třeba v sakrální architektuře baroko nemusím, ale v klasické hudbě to jsou právě barokní mistři. V první řadě Mozart, Haydn, Bach, Händel, z českých Vejvanovský. Ale objeví se tu a tam i někdo jiný.
V rocku jsou to všichni ti dinosauři počínaje Pink Floyd, přes Queen, Nazareth, Deep Purple, Santanu. Ve swingu klasika Frank Sinatra, Tony Bennet, Dean Martin, Nat King Cole a u nás bezkonkurenční Ondřej Havelka. Toho poslouchám už hodně dlouho a navíc jsem měla tu čest se na sídlišti skamarádit s jedním s členů orchestru s kterým mne pojí už dlouholeté přátelství a nikdy neopomenu pokud jsou někde poblíž na koncert a na pokec zajít. Ostatně navštěvujeme se i když jsem na chatě.
Mám moc ráda hudbu Vangelise, Ery, Enyu. A pak hudbu z muzikálů Chicago a Fantom opery. Ovšem nevyhýbám se ani těm novějším interpretům. Jen to nesmí být rap nebo hip hop.
Hudba mi při práci nevadí, naopak mám jí ráda, dokonce si k určitým pracem pouštím i určitou hudbu. Hlavně když dělám daně, tak je to Mozartovo Requiem….
V rocku jsou to všichni ti dinosauři počínaje Pink Floyd, přes Queen, Nazareth, Deep Purple, Santanu. Ve swingu klasika Frank Sinatra, Tony Bennet, Dean Martin, Nat King Cole a u nás bezkonkurenční Ondřej Havelka. Toho poslouchám už hodně dlouho a navíc jsem měla tu čest se na sídlišti skamarádit s jedním s členů orchestru s kterým mne pojí už dlouholeté přátelství a nikdy neopomenu pokud jsou někde poblíž na koncert a na pokec zajít. Ostatně navštěvujeme se i když jsem na chatě.
Mám moc ráda hudbu Vangelise, Ery, Enyu. A pak hudbu z muzikálů Chicago a Fantom opery. Ovšem nevyhýbám se ani těm novějším interpretům. Jen to nesmí být rap nebo hip hop.
Hudba mi při práci nevadí, naopak mám jí ráda, dokonce si k určitým pracem pouštím i určitou hudbu. Hlavně když dělám daně, tak je to Mozartovo Requiem….
Requiem? Raz to musím vyskúšať, haha. Okrem toho rada čítaš. Máš aj nejaký obľúbený žáner? Z akéhosi dôvodu ťa odhadujem na historické romány alebo detektívky. Nuž, ako veľmi sa mýlim?
A víš že to s těmi detektivkami a historickými romány je trefa do černého? Ano, moc mám ráda třeba přemyslovskou ságu od Ludmily Vaňkové, tu mám celou a tak jednou do roka si jí přečtu.
Ale stejně tak mám ráda Waltariho Egypťana Sinuheta nebo Pád Cařihradu, ale právě i jeho detektivky. Moc ráda si přečtu Larssonovo Millenium, ale asi moje top jsou Hobit a Pán prstenů.
Ono s knihami je to u mne opravdu těžké, těch jsem přečetla už tisíce, doma jich taky mám spousty a tak už to řeším jen veřejnou knihovnou, protože nové knihy už nemám kam dávat…
Ale stejně tak mám ráda Waltariho Egypťana Sinuheta nebo Pád Cařihradu, ale právě i jeho detektivky. Moc ráda si přečtu Larssonovo Millenium, ale asi moje top jsou Hobit a Pán prstenů.
Ono s knihami je to u mne opravdu těžké, těch jsem přečetla už tisíce, doma jich taky mám spousty a tak už to řeším jen veřejnou knihovnou, protože nové knihy už nemám kam dávat…
Nehovoriac o ekologickosti požičiavania literatúry. Tieto koníčky a celkovo tvoja tvorba. Je to spôsob akým unikáš z reality alebo ju naopak približuješ ostatným tak, ako ju vnímaš ty? Alebo tieto veci robíš, lebo ti prichodia prirodzené? Prípadne je za tým niečo úplne iné?
Jsem znamením Ryba. A když se podíváš na jakoukoli charakteristiku Ryb, ať už v čínském, keltském nebo indiánském zvěrokruhu, vždycky se tam objevují stejná charakteristické znaky. Snílek – takže únik od reality všedního dne. V tom mi právě pomáhá focení. Kreativita – to je to moje špendlíčkování, stužkování a zahrada. Touha po uznání a lásce – to je blogování a rafani. Ale i lenost – to je určité odkládání věcí na jindy. Strach z neúspěchu a touha po jistotě – to je právě to, proč je výstava, vydání knihy nebo životní změna jen takovým krásným snem. I když…. Sny jsou od toho aby si je člověk plnil, že?
To áno. Ako človek, ktorého poháňajú sny, ti musím dať za pravdu. Je niečo, čo by si ešte nám, spolubloggerom poradila, prípadne odkázala?
Tak tohle poslední je asi nejtěžší… Asi dělat věci tak jak chcete vy, ne tak jak chtějí a tlačí na vás ti okolo, nekoukat na to jak na vás hledí okolí, žijete si svůj život, ne jejich.
Žijete si ho podle sebe, ne podle nich. A nikdy nelitovat toho co jste udělali, protože budete litovat toho, co jste neudělali.
Umět být i trochu sobec, umět udělat radost i sám sobě. Ne se jen věnovat otrocky druhým. Umět se pochválit, protože jiní vás pochválí jen málokdy.
A mluvit s těmi, které milujeme. Já to neuměla a stálo mě to v životě hodně bolestí. Říkat jim co pro vás znamenají, jak je milujete. Protože když vám navždy odejdou už jim to nebudete mít šanci říct. Je to hodně důležité, protože jinak můžete lehce propásnout tu pravou lásku a šťastnější a lepší život.
Žijete si ho podle sebe, ne podle nich. A nikdy nelitovat toho co jste udělali, protože budete litovat toho, co jste neudělali.
Umět být i trochu sobec, umět udělat radost i sám sobě. Ne se jen věnovat otrocky druhým. Umět se pochválit, protože jiní vás pochválí jen málokdy.
A mluvit s těmi, které milujeme. Já to neuměla a stálo mě to v životě hodně bolestí. Říkat jim co pro vás znamenají, jak je milujete. Protože když vám navždy odejdou už jim to nebudete mít šanci říct. Je to hodně důležité, protože jinak můžete lehce propásnout tu pravou lásku a šťastnější a lepší život.
Wau, toto si niekam rozhodne vyvesím, aby som na to nezabudla. Ďakujem ti, že si si na nás našla čas. Verím, že čokoľvek sa ti postaví do cesty, tak to bez ťažkostí zvládneš. Prajem všetko dobré.
Vážení čitatelia, verím, že vás náš dnešný hosť zaujal. Viac o nej vypovie už len jej blog worlddandie.blogspot.com.
Ešte podotknem, že prihlasovanie sa na rozhovory, je aj naďalej možné na tomto odkaze.
Krásny a inšpiratívny rozhovor :-)
OdpovědětVymazat