Když nebloguji: Ann Taylor

 Únor uběhl jako voda, zima je nenávratně v čudu a další "neblogerský" příspěvek před námi. Dnes se představí Ann Taylor, která vás jistě pobaví nejen svými historkami ze soudních síní a předsíní.

Mohlo by se zdát, že když nedělám něco, co skončí na blogu, nedělám nic, protože všechno skončí na blogu. Což by z blogu dělalo Řím. Nebo hřbitov. Hřbitov v Římě? Obzvlášť, když tam fotím i kresby, přidávám recenze a není to blog jediný. Jenže s tím, jak nízká je frekvence článků, jak nejsem úplně exhibicionista a jak jsem líná, vyvstávají dost velký bílý místa. Takže co dělám, když neblog-

Třeba tohle. Myšlenkový tok přerušil pracovní telefon. Jestli prý vezmeme rozvod. Jasně, že jo. Takže když nebloguji, píšu podání, smlouvy, návrhy. Někdy je to ubíjející, jako třeba když jsem měla na stole štos několika desítek faktur k výrobě přihlášky do insolvenčního řízení v Německu. Bohužel, ne origami způsobem. Někdy u toho zase řvete frustrací. Třeba když jsem psala odvolání a klient to neustále vracel překopané, jelikož jsem mu prý ustavičně vypouštěla nejdůležitější věci, když jsem si je dovolila přeformulovat bez nadávání na soudce, zato s interpunkčními znaménky. Anebo někdy ujedete sami. Pošlete elaborát, kde jste komplikovanou situaci vylíčili natolik přehledně, že se v tom nevyzná ani poručík a po týdnu ani vy.  Nebo někdy jdu na soud. Nejlépe tady v Budějcích, protože mám oba pěšky coby kamenem dohodil. Jenom asi netrefil, když tohle píšu, je tu vítr, že lítá všechno. Kromě ptáků. Bastet, já ještě nezavolala na to životní prostředí!…

Na druhou stranu, cesty na soudy a úřady v jiném městě jsou pro mě takové pracovní výlety. Nemám auto, nejsem řidič, hromadnou dopravou to vždycky trvá a nebývá to přímá spojka. Proto pár měst už celkem dobře turisticky znám, aniž bych tam někdy byla jako turista. Jen sem tam je radost jet třeba hodinu tam, hodinu zpátky, půl čekat na spoj, a vše kvůli deseti minutám ano, ne, hotovo. Třeba můj úplně první soud, kam jsem šla ještě jako koncipient a byla příšerně vyklepaná. Že se protistrana nedostavila, takže jsem uvnitř byla jen já a soudkyně, mi moc nepomohlo. Hned u dveří jsem upustila spis, který se rozletěl po podlaze, potom mě sama soudkyně musela napomenout, jestli jako hodlám navrhovat rozsudek pro zmeškání, a nejspíš jsem vypadala dost zoufale, aby se po skončení jednání snažila tu zoufalost zamluvit. No ale taky tam můžete tvrdnout pět hodin na tvrdé židli a poslouchat svědky, ač dopředu víte skoro všechno, co řeknou – jinak byste je vyslýchat nechtěli.

Taky docela často vařím. Protože, divte se nebo ne, potřebuju se občas najíst. Kolik by člověk ušetřil, kdyby nemusel jíst? Ale ještě se mi závislosti zbavit nepovedlo, tudíž vařím, peču, vše podle svého, recepty nejsem schopná moc dodržet. Což mívá dobré výsledky u vaření. U pečení záleží na tom, kolikátý pokus to je. I složitá věc se mi povede super napoprvé, aby to potom byl několikrát jen takovej originální mutant. Pojmenovala bych ho asi Blob. Alespoň jsem se ale naučila nastavovat si budík, pokud něco vařím a nejsem v doslechu sporáku, takže už nemusím seškrabovat ze dna hrnce černé zbytky. Ani domovnice nevolá hasiče, protože má přecitlivělej hlásič. Jó, to byl trapnej večer. S houkačkou.

Nebo hodně čučím na youtube. Hodně. Koukat totiž na hodinu a půl dlouhý film je hrozná oběť, jeden film na půl roku bohatě stačí. Ovšem koukat čtyři hodiny v kuse na dvacetiminutová videa je naprosto v pohodě. K tomu mi youtube hrozně pomohl s porozuměním poslechu angličtiny. Ještě na vysoké jsem nedokázala sestavit větu a na všechno koukala maximálně s českými titulky. Až Ray Donovan a jeho příliš pomalé překládání mě donutilo k titulkám anglickým, nedostatek českých fanfikcí, drahý překlad Světa ledu a ohně a pouze jeho anglická verze dostupná v pdf ke knihám anglickým a nakonec youtube přidalo poslech anglický. O čemkoli, od hádek naprosto neznámých lidí přes dokument o obchodu s lidskými vlasy po rekonstrukci starých sekyrek. S true crime navrch.

A když už není co vařit, co sledovat, co číst, co psát a co vymýšlet, víte, co mě taky hrozně baví? Uklízet! Teda ne utírat prach a mýt nádobí, naopak, prach už jsem proklela nejmíň čtyřikrát. Jen jsem asi někde udělala chybu, furt nepošel, natož aby odešel. Možná jsem tu kozu podřízla pod blbým úhlem, nevím. Spíš najít úložný prostor s roky nahromaděným bordelem, případně i složku v počítači, třídit, vyhazovat a objevovat. Neustále vytřizuju a přetřizuju tak moc, že už ani nemám, co vyhodit. Ačkoli… jak tak koukám na skříň… není tam krabice s doplňky, do které jsem se už chvíli nepodívala?

Pokud byste se i vy chtěli podělit o historky, radosti a zájmy, posílejte příspěvky na klub.blogeru@gmail.com. Těším se na ně :)