Když nebloguji

 Ahoj blogeři, ráda bych vás pozvala do nové rubriky „Když nebloguji“, jejíž obsah budete z většiny tvořit právě vy! Jde o představovací rubriku, kde budete mít možnost ukázat ostatním členům, co rádi děláte, když zrovna neblogujete. Cílem je, abychom si navzájem představili své koníčky, oblíbené aktivity nebo třeba i zajímavou práci, které se věnujeme, a nakoukli tak pod závoj našich neblogerských životů.

Možná mě někteří znáte z mých cestovatelských článků – pokud ne, tak ahoj, jsem Mal a budu ráda, když mi tuto pravidelnou měsíční rubriku pomůžete rozjet. 

A jak by takové příspěvky do „Když nebloguji“ měly vypadat?

Autorský rukopis máme každý jedinečný a délka i to, jak moc se budete chtít otevřít, je zcela na vás. Tady přikládám ukázku, jak jsem to pojala já:

Otázka, co dělám, když nebloguji, mě popravdě docela zaskočila, protože když zrovna nepíšu, obvykle myslím na to, o čem budu psát příště. Psaní je jedním z mých celoživotních koníčků, ze kterého se v posledních letech stala i poloprofese. Moje první texty tvořily školní bulvární časopis protkaný sítí donebevolajících hrubek, později přešly ve fanfiction povídky plné puberťácky naivní upírské romantiky (které jestli někdo v hlubinách internetu najde, už mě nikdy nikdo nezaměstná) a nakonec se díkybohu přetavily ve studium žurnalistiky, které mi dalo řadu skvělých zážitků, ale taky pár žaludečních vředů.

Navzdory určité vypsanosti se mi stále stávají přešlapy, kdy se náš editor znenadání zuřivě rozřehtá a ptá se, zda ten titulek „Klauni se sjeli na Jakubském náměstí“ myslím vážně. Chození na tiskovky je taky skvělá věc – tak v polovině případů se dobře nadlábnete a zažijete neobyčejné věci. Můj největší bizár zážitek byla inaugurace rektora JAMU, kde se v mramorovém sále sešli všichni otitulovaní vážení rektoři českých univerzit s bílými plnovousy a výrazem absolutní akademické nadřazenosti v očích – odění pro slavnostní ceremoniál v dlouhých černých hábitech a špičatých kouzelnických čapkách, jako by chystali cosplay na Harryho Pottera, nebo si hromadně šlehli LSD a vybrakovali kostymérnu nejbližšího divadla pro hru Hon na čarodějnice. Někdo má problém s rozesmíváním na pohřbech, já to málem nedala tady.

Ale můj život samozřejmě není jen o psaní. Mojí další velkou vášní je jídlo. Ráda ho vařím a hlavně ho ráda jím. Poslední dobou už některé z mých pokusů ochutnává i přítel, takže to možná nebude taková tragédie. Přinejmenším jsem nás zatím nijak vážně neotrávila. Nejvíc zatím bodoval tento jedovatě vyhlížející mecháč.

Taky nadevše zbožňuju politickou satiru, která se v této zemi tvoří prakticky sama. A tak kromě pročítání Ovčáčkova Twitteru občas nějaký sarkastický komentář vyplodím sama.

Jako malá jsem si přála být vulkanolog, ale teď už se spokojím jen s občasným kutáním kamenů a prolézáním jeskyní. Po návštěvě Islandu jsem navíc zjistila neblahé – sopky strašně páchnou.

No a kdo zná můj blog, ví, že mojí největší volnočasovou láskou je cestování a focení. Do svých patnácti let jsem jen dvakrát smočila nohy v moři na Jadranu. A pak jsem konečně poprvé spatřila Alpy a zamilovala se do drsné přírody. Její rozmanité kouty teď po Evropě objevuji rok co rok, ale srdce jsem nechala na severu, ve Skandinávii. Není nic éteričtějšího než stádo sobů, které se žene po lišejníkem porostlé, pošmourné krajině. Když zrovna necestuji, ráda o tom sním a spřádám plány, kam vyrazím příště. Příroda je v mém životě vůbec hodně důležitá – studuju její ochranu a doufám, že se mi podaří nacházet v budoucnu průsečíky, jak zohlednit potřeby lidí i přírody bez zbytečně vyhraněných konfliktů. 

To bylo malé okénko do mého neblogerského bytí. A co vy? S napětím budu očekávat vaše příspěvky – posílejte je na mail klub.blogeru@gmail.com. Můžete připojit fotky, video, audio nahrávku – cokoliv vás vystihuje a chtěli byste se o to podělit s ostatními. Budu ráda, když mi dáte předem vědět do komentářů nebo na mail, že byste o představení měli zájem :)