Když nebloguji: Kerria

Krásný jarní pátek! Jste zvědaví, kdo se představí dnes? Bude to Kerria se svým mezinárodním dopisováním a nadšením pro genealogii.

Když nebloguji, rozhodně se nenudím. Mám spoustu běžných koníčků a kdyby to náhodou nestačilo, manžel mi neustále vymýšlí nějaké práce navíc. Myslela jsem si, že vás překvapím, možná i šokuju tím, že si dopisuju s několika lidmi ve světě. Jak jsem zjistila, tento koníček mají i další členové klubu.

Já si dopisuju od roku 1993 – samotnou mě teď překvapilo, že už to trvá tolik let. I když žádné z těch přátelství nevydrželo do současnosti, vždycky po pár letech tak nějak vyšumělo a dopisy přestaly chodit. Ale já si vždy našla náhradu. Kolik těch lidí bylo? To už ani spočítat nedokážu: Vím jen, že jsem měla kamarádku téměř v každé zemi Evropy, několik jich bylo z USA, pak Kanada, Brazílie, Austrálie, Oceánie, Japonsko, Malajsie, Indie, Saúdské Arábie... 

Jeden čas jsem o těch dopisech a drbech ze zahraničí měla i rubriku na blogu, ale brzy jsem ji zase smazala. Jak se přátelství stávala důvěrnějšími a dopisy osobnější, přišlo mi nefér vytrubovat cizí soukromé záležitosti do světa. Mně by se to nejspíš taky nelíbilo. Dnes se tedy na blogu o mém dopisování nic nedozvíte, nemůžete tušit, že mám aktuálně 4 přítelkyně: v Kanadě, Austrálii, Indii a Japonsku. Chtěla bych víc, ale leze to poměrně dost do peněz. Stejně jsem neodolala – je to jako droga. Nedávno jsem oslovila ještě pár lidí a teď čekám, jestli se někdo z nich ozve nazpět. Dostat dopis je takový malý svátek, jako bych dostala dárek...

Dalším mým velkým koníčkem je genealogie = pátrání po předcích a tvorba rodokmenu. O té jsem se párkrát na blogu zmínila. Před časem jsem ukončila výzkum otcovské linie, došla jsem na hranici – dál už nejsou záznamy, zřejmě se nedochovaly. Domnívám se, že padly za oběť nějakému požáru. Soudím tak z toto, že všechny dokumenty začínají stejným okamžikem – to bývá neobvyklé, většinou se do matriční knihy psalo tak dlouho, dokud nebyla zcela popsaná a pak se začala další.  V sousedních obcích pokračují záznamy ještě dalších cca 100 let a jmenovci se to tam jen hemží. Jenže chybí jakýkoliv doklad o propojení – škoda, ale nedá se nic dělat. Na druhou stranu, když je výzkum ukončen, mohla jsem ho zpracovat do knihy. 

Ano, udělala jsem z toho knihu – nevyšla oficiálně, využila jsem služeb fotolabu a zpracovala ji do jejich fotoknihy. Jsou tam kopie dokumentů, fotografie předků, míst, kde žili a k tomu spousta informací i historek z jejich života... Měla jsem tak krásné dárky pro tatínka i bratra. A později si ji objednali i někteří další příbuzní.

Nyní mám rozpracovanou mateřskou linii. Jenže v té není bádání tak snadné. Spousta historických dokumentů byla zničena při bombardování na konci války. Matriky se sice zachovaly, ale místní faráři si se záznamy moc hlavu nelámali, takže jsem se několikrát zasekla na tzv. mrtvém bodě a trvalo i několik let, než se mi podařilo se pohnout dál. Aktuálně jsem na dalším takovém mrtvém bodě, z něhož se nemůžu hnout. Ale zatím se nevzdávám, ještě jsem nevyčerpala všechny možnosti...

Kerria

A co vy? Pojďte do toho a podělte se s námi o vaše radosti a zájmy! Příspěvky posílejte na klub.blogeru@gmail.com. Těším se na ně :)